Centrum pro dětský sluch Tamtam se k výzvě připojuje, nabízí ukázku častých mýtů, které jsou v ČR ohledně neslyšících lidí rozšířené, a uvádí je na pravou míru.
Jaké jsou představy veřejnosti o českých neslyšících a nedoslýchavých lidech a jejich potřebách či o tom, jak komunikují? Jakých výrazů se v souvislosti s tím vyvarovat a jaké naopak používat?
Rozhodně je třeba se vyhnout výrazu „hluchoněmý“. Je zastaralý, a navíc v sobě nese mylnou informaci. Neslyšící člověk není němý a může mluvit. Vhodnější je používat spojení neslyšící nebo nedoslýchavý člověk, člověk se ztrátou sluchu. Pokud používáme termín „člověk se sluchovým postižením”, neměli bychom ho nahrazovat termínem „sluchově postižený člověk“, nebo dokonce „sluchově postižený“, protože tím nedáváme na první místo člověka, ale jeho handicap. Existuje i skupina lidí, kteří se považují za jazykovou a kulturní menšinu Neslyšících (s velkým N). Komunikují českým znakovým jazykem, na který jsou hrdí, pomáhají ho rozvíjet a nepovažují se za osoby s handicapem.
V novinářské i širší veřejnosti je hojně rozšířen termín „znaková řeč“. Jde o pojem matoucí a rovněž zastaralý, nepoužívá ho ani současný zákon o komunikačních systémech. Správné označení je „český znakový jazyk“. Ten podobu mluveného jazyka/řeči vůbec nemá. Je to plnohodnotný komunikační prostředek tvořený vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy, horní části trupu.
Dalším omylem je domnívat se, že všichni neslyšící na světě si rozumějí, protože existuje jen jeden, mezinárodní znakový jazyk. Znakový jazyk není mezinárodní. Pravdou je, že ve světě existují stovky přirozeně vzniklých národních znakových jazyků. Pro komunikaci neslyšících lidí na akcích mezinárodní úrovně se používá uměle vytvořený tzv. Mezinárodní znakový systém. Řada neslyšících lidí ho však neovládá.
Také není pravda, že všichni lidé se ztrátou sluchu komunikují znakovým jazykem. Spousta z nich znakový jazyk neovládá, komunikují s pomocí poslechu přes kompenzační pomůcky (sluchadla či kochleární implantáty), pomáhají si odezíráním, technickými pomůckami, například automatickým přepisem mluvené řeči do textu, nebo využívají služeb objednaného přepisovatele (přítomného na místě či online). Ze stejného důvodu tito lidé obvykle nevyužívají služeb tlumočníků znakového jazyka. Jsou ale i tací, kteří využívají pravidelně obě služby – jak přepis, tak tlumočení. Odhaduje se, že v Česku komunikuje českým znakovým jazykem okolo 15-20 tisíc uživatelů. Počet osob se sluchovým postižením v ČR pak převyšuje 500 tisíc, z čehož většinu tvoří senioři, kterým se sluch zhoršuje s věkem.
K dalším všeobecně mylně sdíleným názorům patří výčty toho, co neslyšící lidé mohou či nemohou dělat. Pravda je, že neslyšící například mohou řídit auto a získat řidičský průkaz (také mnoho z nich řídí). Mohou i vnímat hudbu, tančit, hrát na hudební nástroje a někteří i telefonovat – s vhodnou kompenzační pomůckou (hudbu mohou vnímat i pomocí vibrací).
S jedním historickým omylem se dodnes potýkají také pracovníci v Centru pro dětský sluch Tamtam. „Bohužel se ještě i dnes občas setkávám s názorem, že když neslyšící dítě používá na počátku rozvoje komunikace znakový jazyk, bude mít později problém naučit se mluvenou řeč. Na základě své 40leté praxe v oblasti péče o děti se sluchovým postižením musím říct, že tento názor je pouhým přetrvávajícím dogmatem a nezakládá se na pravdě,“ vysvětluje Mgr. Jana Fenclová, ředitelka CDS Tamtam.
Ztráta sluchu není vidět, proto si ani veřejnost nedokáže představit, co znamená neslyšet nebo slyšet špatně a nezná komunikační potřeby neslyšících a nedoslýchavých lidí. U malého dítěte si ztráty sluchu dokonce dlouho nemusí všimnout ani jeho rodiče, pokud se dosud s někým neslyšícím nesetkali. Tím může být ohrožen přirozený vývoj dítěte.
Ilustrační foto: Canva.com, Shutterstock.com
